Steve Hackett
Stephen Richard Hackett
Steve se narodil 12. února 1950 v Londýně. Jeho hudební kariéra začala spoluprácí s mnoha kapelami, například Sarabande a Canterbury Glass, ve kterých působil spíše jako hráč při sessions. Hackettova první zkušenost s nahráváním desek přišla, když roku 1970 vstoupil do kapely Quiet World. Jediné album, které tato skupina vydala, se jmenovala "The Road" a vyška roku 1970 u Dawn Records. Vyšel také jeden singl s názvem "Love Is Walking".
Hackett absorboval lekce od kytarových legend 60. let stejně jako originálních bluesových desek. Jeho přáním bylo zkoušet s kytarou nové, ještě neprozkoumané věci. Pomocí inzerátů se snažil najít ty správné spřízněné duše, v prosinci 1970 zněly jeho inzeráty takto: "Imaginativní kytarista/skladatel hledá spolupráci s vnímavými muzikanty, kteří si přejí překonat stagnující hudební formy." Inzerát si přečetl Peter Gabriel, a protože Genesis zoufale potřebovali kytaristu, který by se jim vyrovnal, zavolal Hackettovi, a požádal ho, aby si poslechl album "Trespass", a pozval ho na vystoupení Genesis v londýnském Lyceu. Po poslechu desky a shlédnutí koncertu Steve Hackett nabyl přesvědčení, že Genesis je ta pravá kapela pro něj. Po koncertu promluvil s Gabrielem a pozval skupinu k sobě do bytu svých rodičů ve Victorii, aby se jim mohl pořádně předvést. Hackett na Genesis zapůsobil a byl přijat za člena.
S Genesis Steve Hackett nahrál celkem sedm alb - "Nursery Cryme" (1971), "Foxtrott" (1972), "Live" (1973), "Selling England By The Pound" (1973), "The Lamb Lies Down On Broadway" (1974), "A Trick Of The Tail" (1976) a "Wind And Wuthering" (1977). V prvních letech byl daleko víc hráčem než skladatelem a nejvíc ze všeho ho zajímaly nové zvuky kytary. Jeho sklony k experimentování se dobře hodily ke skladatelské odvaze Genesis. Hackett pomohl k proměně Genesis v rockovou kapelu, byť výrazně odlišnou od ostatních. Jak šel čas, Hackett čím dál víc vyspíval po skladatelské stránce, jeho materiál však často neprošel společným hlasováním a do repertoáru Genesis se nedostal.
Po vydání alba "The Lamb Lies Down On Broadway" a následném turné Peter Gabriel, vyčerpán a znechucen hudebním průmyslem, opustil Genesis a zbylí členové se dohodli na několikaměsíční přestávce. Pauzy využil Hackett a uchýlil se do Kingsway Studios, kde natočil kompozice, které nashromáždil za dobu svého působení u Genesis, zejména v poslední době během přípravy a natáčení "The Lamb". Bylo mnoho důvodů, proč se Hackett právě teď rozhodl pro sólovou desku. Především se chtěl etablovat jako sólový umělec, aby po Gabrielově odchodu z Genesis měl publiku co nabídnout. Budoucnost Genesis tehdy byla více než nejistá a v případě rozpadu kapely by měl Hackett náskok a vlastní skladby dokazující, že i on byl v kapele platným členem. Album mu také dalo prostor pro instrumentalistické experimenty, které by se nemohly uplatnit u Genesis, a také v něm uvolnilo vnitřní napětí, které by ho jinak definitivně přivedlo k odchodu ze skupiny. V průběhu natáčení "The Lamb" se názorově se skupinou více a více rozcházel.
Album bylo nakonec dokončeno v červenci 1975 a dostalo název "Voyage Of The Acolyte". Steve Hackett požádal o spolupráci kolegy s Genesis Phila Collinse a Mika Rutherforda a také svého bratra Johna, flétnistu, který s ním složil skladbu 'A Tower Struck Down'. Deska je důvtipnou směsicí stylů od klasiky po jazz, od tichých lyrických pasáží po drtivý rock. Hackett zde hojně použil kytarového syntezátoru. Deska byla také výrazem jeho osobní spokojenosti, kterou prožíval díky vztahu - dlouhému a dodnes silnému - s brazilskou umělkyní Kim Poor, kterou poznal při turné v New Yorku.
V příštích letech Genesis natočili alba "A Trick Of The Tail" a "Wind And Wuthering", kterými se čím dál víc dostávali do povědomí širšího publika. Hackett však nebyl spokojen s tím, jakým směrem se kapela ubírá a rozhodl se odejít. Výsledkem jeho znovunabyté tvůrčí svobody se stala deska "Please Don't Touch", na které zpívali Richie Havens a Randy Crawfordová, jejichž vokály byly od stylu Genesis vzdálené víc, než si mohl kdokoli představit. Deska byla plná chytrých nápadů a lyrických melodií, jen místy, jako v titulní skladbě, narušovaných drsnějšími kytarovými vstupy. Hackett si přizval ke spolupráci celou řadu muzikantů a zpěváků, což desku mírně dezorientovalo a nijak mu to nepomohlo jako individualitě, která se potřebovala prosadit.
Pro příští album se Steve Hackett rozhodl dát dohromady méně lidí a utvořit vlastní kapelu. Výsledkem bylo album "Spectral Mornings", které je pokládáno za Hackettovo nejlepší. Kapela si dobře rozuměla, a i když byl Hackett autorem veškerého materiálu, prosadily se spontánně i nápady dalších jejích členů. V kapele hráli Dik Cadbury, Nick Magnus, John Shearer a Pete Hicks.
Mnoho skladeb, které se objevily na "Spectral Mornigs", vzniklo už během turné "Please Don't Touch!". Album bylo v Británii i v Evropě velmi úspěšné. Titulní skladba alba "Spectral Mornings" byla oslňujícím kytarovým opusem, jímž se vrátil ke grandóznímu a romantickému soundu, který Genesis s jeho odchodem nechali za sebou. Skladba 'Clock' předvedla kapelu a její umění v tom nejlepším světle a 'Everyday' přednesla poselství proti drogám. Hackettovi se podařilo uskutečnit i své první plnohodnotné turné, při kterém se mu největšího ohlasu dostalo zejména na festivalu v Redingu v srpnu 1979.
Další album na sebe nenechalo dlouho čekat. Vyšlo roku 1980 pod názvem "Defector", a i když nebylo tak dobré jako předchozí nahrávka, potvrdilo autorovy kvality, a Hackett si od té chvíle začal vyrývat vlastní stopu v rockovém světě. Získal si celkem velkou popularitu, hrál před naplněnými sály a produkoval alba, která dosahovala solidních výsledků.
Na začátku osmdesátých let byl však Hackett nucen svoji dobře fungující kapelu rozpustit z důvodu finančních problémů. Přesto brzy vydal album "Cured", které obsahovalo některé vynikající momenty, zejména skladbu 'The Air-Conditioned Nightmare'. Celkově však byla deska nekonzistentní a natočená spíše jen jádrem kapely - Hackettem a klávesovým kouzelníkem Nickem Magnusem. Hackett navíc musel zpívat všechny skladby sám, nemohl se omezit jen na ty, které mu seděly, a to se na výsledku také podstatně podepsalo. S albem vyjel na své do té doby nejdelší evropské turné, včetně několika koncertů v komunistické východní Evropě. Ke spolupráci přizval basistu Chase Cronka a bubeníka Iana Moselyho.
V roce 1982 se Hackett podílel na několika charitativních akcích, včetně dobročinného koncertu pro charitu Poland Aid a vystoupení v Guildford Civic Centre pro Tadworthskou dětskou nemocnici, kde si znovu zahrál se starými kolegy z Genesis Peterem Gabrielem a Mikem Rutherfordem. Ve stejném roce se také Hackett a ostatní členové Genesis setkali v Milton Keynes Bown, kde vystoupili, aby pomohli Peteru Gabrielovi, jehož projekt WOMAD dopadl z finančního hlediska katastrofálně.
Začátkem roku 1983 Hackett vydal album s názvem "Highly Strung", kde se opět vrátil k formátu kapely a znovu se spojil s muzikanty, kteří s ním dělali předchozí turné. Výsledkem bylo album "Highly Strung" s velmi úspěšným singlem 'Cell 151', který se jen náhodou nedostal do hitparád, zčásti kvůli nepohotovosti Charismy, která v té době procházela otřesy - bylo to krátce před tím, než ji převzala společnost Virgin. Tak či onak, "Highly Strung" bylo Hackettovým nejúspěšnějším albem od vydání "Spectral Mornings".
Po několika málo měsících, které strávil na turné, se Hackett vytasil s další deskou "Bay Of Kings", kde tentokrát realizoval své hledačství na akustické kytaře.
Hackettova další nahrávka překvapila posluchače svým etnickým zvukem. Album "Till We Have Faces" bylo rytmickou výpravou do světa brazilské samby a perkusí. Je zajímavé, že mnoho Hackettových příznivců a také kritiků má k této desce averzi. Hackett bohužel nemohl uskutečnit propagační turné. Bylo tomu tak proto, že živě nebylo možné použít tolik perkusívních nástrojů jako tomu bylo při natáčení.
Steve Hackett se objevil na pódiu až po půldruhém roce, kdy se zúčastnil dobročinného koncertu, který pořádala kapela Marillion v únoru 1986 v Hammersmith Odeon. Zahrál zde klasickou věc Genesis 'I Know What I Like'.
Ve stejném roce Hackett založil spolu se Stevem Howem z Yes kapelu GTR. Tiskové prohlášení obhajovalo záměr vyzdvihnout kytaru jako nejdůležitější rockový nástroj a vstoupit s ní do devadesátých let. První singl, 'When The Heart Rules The Mind', zaznamenal v USA velký úspěch a dosáhl dobrého postavení v i žebříčcích v Británii a i v Evropě. Následné turné vyvrcholilo vyprodaným vystoupením v Hammersmith Odeon. Show byla rozdělena do tří částí, nejdříve vystoupil sám Hackett jako předkapela GTR - jak bylo napsáno v jedné recenzi, byly to "tři kapely za cenu jedné".
Úspěch GTR dostal Hacketta z finančních problémů a umožnil mu natočit další desku. Dostala název "Momentum" a šlo stejně jako v případě "Bay Of Kings" o akustickou kytaru. Album vyšlo na jaře 1988. Toho roku následovalo turné po Británii a Evropě, které přilákalo rekordní počet návštěvníků. Například v Sovětském svazu vidělo Hacketta hrát přes 90 000 lidí. Deska "Momentum" dosáhla dobrého postavení v žebříčcích a byla dobře hodnocena i kritiky.
Hackett začal pracovat na novém rockovém albu, které bylo vlastně v době konání turné již skoro hotové. Projektu se zúčastnila taková jména jako Chris Thompson, Brian May, Bonnie Tyler a Ian Mosley a Peter Trewavas z kapely Marillion. Bohužel, kvůli různým problémům se smlouvami deska zatím nespatřila světlo světa, přestože od té doby bylo několik kousků použito v různých projektech.
V období od roku 1988 do léta 1992 nebyla z pohledu Hackettova příznivce příliš plodná. Roku 1992 vydala Virgin kompilaci "The Unauthorised Biography", která zahrnovala nejlepší skladby Hackettovy kariéry a navíc nabídla dvě nové skladby, 'Don't Fall Away From Me' a 'Prayers And Dreams'.
Následovalo živé album "Time Lapse", které bylo nahráno na dvou koncertech s dvěma různými kapelami v rozmezí téměř deseti let. Konečně v květnu 1993 vyšlo Hackettovo další studiové album s názvem "Guitar Noir".
Po skončení propagačního turné bylo Hackettovým dalším projektem album "Blues With A Feeling", které vyšlo v září 1994. Album mělo silný bluesový zvuk a Hackett, hrající i na harmoniku, tak splatil dluh hudbě, která formovala jeho hudební cítění v raných dobách.
V druhé polovině devadesátých let Steve Hackett nabídl svým příznivcům záplavu nahrávek zahrnující akustické koncerty, vážnou hudbu a spolupráci s mnoha rockovými velikány. Roku 1995 vyšlo album "There Are Many Sides To The Night", které jistě naplnilo ta nejtajnější přání Hackettových fanoušků, neboť šlo o live unplugged nahrávku. Koncert, který byl nahrán na Sicílii v Palermu, zahrál Hackett sám, doprovázen pouze klávesistou Julianem Colbeckem.
Pokud by snad toto album posluchačům nestačilo, vydal Hackett roku 1996 album "Genesis Revisited", kolekci klasických skladeb Genesis, které si Hackett mírně upravil. Nahrávání se zůčastnilo nespočet velikánů progresívního rocku a dokonce i Royal Philharmonic Orchestra. O rok později se Hackett spojil s Johnem Wettonem, Ianem McDonaldem, Chesterem Thompsonem a Julianem Colbeckem, aby společně uskutečnili živé vystoupení složené z Hackettovy vlastní muziky a také skladeb od Genesis, King Crimson a Johna Wettona. Z této spolupráce vzniklo video "Steve Hackett & Friends - Live In Japan" a CD "The Tokyo Tapes".
Později toho roku Hackett vydal "A Midsummer Night's Dream", interpretaci klasické Shakespearovy hry, nahranou společně s Royal Philharmonic Orchestra. Devadesátá léta skončila vydáním tajemného CD "Dark Town".
Do nového století vstoupil Hackett akustickým albem "Sketches Of Satie", které natočil společně se svým bratrem Johnem, hrajícím na flétnu. Šlo o skladby původně zkomponované francouzským skladatelem Erikem Satiem. Ve stejném roce vyšlo také rockové album "Feedback '86", což je nahrávka, která na vydání čekala od poloviny osmdesátých let.
Zdroj: https://hackett.wz.cz/
